Honzova cesta za štěstím (O překonání strachu)

Byl to obyčejný den obyčejného kluka. Kluk se jmenoval Honza, měl kapelu, plno zájmů, vypadal hezky, ale přesto byl nešťastný. Proč byl nešťastný?

Líbila se mu totiž jedna holka z opačné čtvrtí města. Honza po ní strašně toužil, doslova prožíval to, čemu někteří lidé říkají zamilování.

Jenže měl obrovský strach. V hlavě se mu neustále honily myšlenky typu "Co když se ji nebudu líbit?" "Co když má kluka?" "Co když mě nebude chtít?" "Co když si spolu nebudeme mít co říct?". Tyhle myšlenky ho hlodaly mnoho měsíců a trápilo ho to každý den. Tolik po holce toužil a přitom žil v beznaději.

Jednoho dne, celý zamořený zoufalstvím, šel tahle po ulici s hlavou svěšenou dolů a v tom do něčeho narazil. Podíval se vzhůru a zjistil, že vrazil do břicha staršího pána. Ten pán měl na sobě krásné šaty a okamžitě, jak se jejich pohledy setkaly, uviděl Honza v jeho očích opravdu šťastného člověka.

Chtěl hned hlavu sklonit dolů a nenápadně pokračovat ve své bezduché chůzi, ale zarazil ho pánův kouzelný hlas:

"Kdysi jsem taky chodil s hlavou dolů a ptal se "Co když", bál se podívat kolem sebe a běhal mi mráz po zádech při pomyšlení, že udělám něco neobvyklého. Ale to je minulost. Život je krásný chlapče, jen musíš překonat strach. Dám Ti to nejdůležitější co mě dostalo tam kde jsem. Ale nejdřív zavři oči a odpověz mi: Co se může stát nejlepšího když půjdu tam kam chci? A co nejhoršího?"

Chlapec po chvíli váhání zavřel oči, zamyslel se a řekl: "No nejlepší by bylo, kdybych tu holku okouzlil a ona se do mě zamilovala a byli jsme spolu. Pak bych byl skutečně šťastný."

Bylo vidět, že mu ta vidina přináší radost. Zhluboka se nadechl a pokračoval "A nejhorší se může stát to, že tu holku nezaujmu. Ale stejně jaký by potom měl takový vztah smysl? A i kdyby mě odmítla úplně, pak se přece aspoň hned dozvím, jak na tom jsem a nebude mě už v hlavě užírat ta představa, že něco můžu mít, ale nemám to." Uběhlo pár vteřin a z jeho hrdla se vřinulo: "Bože to je tak jasné! Na co tady ještě čekám?"

Honzu naplnilo nadšení a strach z oslovení by člověk marně hledal. Uvědomil si, že to je to, co mu chtěl pán předat. Ale sotva otevřel oči, zjistil, že starý muž, kterému chtěl poděkovat, tady už není. Rozhlížel se všude kolem, a zjistil, že hledání je marné.

V hlavě však už měl natolik jasno, že neváhal ani vteřinu a vyrazil na druhou stranu města, do parku, kde holku vídával. Pár kroků šel tím směrem, a ani ještě nedošel k parku, uviděl holku, jak jde naproti němu a usmívá se na něj. 

Oslovil ji, a co následovalo, nezažil nikdy dříve v životě. Byl vtipný, okouzlující a skvěle se bavili. Tehdy celou noc strávili spolu v parku.
Honza se stal skutečně šťastným. Ale rozhodně ne jenom díky tomu, že si našel svou holku. Byl šťastný, protože už nic se mu nedokázalo postavit do cesty za jeho sny.

Pokaždé, když se v Honzovi začal rodit strach z významného kroku, vzpomněl si na dědečka a jako v onom osudovém dni odpověděl na 2 otázky "Co se může stát nejlepšího, když to udělám? A co nejhoršího?"

Kdysi mi táta řekl, že všechen strach je strach z neznámého. Člověk se bojí jenom toho co nezná. A měl pravdu. Když svému řídícímu středisku, mozku, jasně ukážete co je před vámi, najednou nemá čeho se bát. Dvě otázky zmůžou více, než si dokážete představit.

Fotka