Otevřený dopis redakci školního časopisu

Milí redaktoři,
situace okolo "vašeho" (a to doslova) školního časopisu ve mě vyvolala vlnu rozrušení, která byla tak velká, že se překlenula přes bariéry mého vnitřního dialogu.

Nikomu bych se nevrtal v jeho práci a záměrech, kdyby to nebyly také záměry mé. Vy (jmenovitě Lucka) jste vytvořili ideu časopisu naší školy a já jsem se s ní plně ztotožnil, protože velmi podobný nápad třímal v mé hlavě už po dlouhou dobu. Rozhodně vás z toho neobviňuju, naopak mě velmi potěšilo, že se té myšlenky konečně někdo aktivně ujal. Rozhodila mě jiná věc, a to že jste ODMÍTLI, abych se jakkoliv projektu zúčastnil. A co je nejhorší, odmítli jste mě výhradně z osobních antipatií.

Nechci tady nikoho osobně shazovat ani obhajovat, jen mám v hlavě pár věcí ohledně časopisu, které mě dost zarážejí.

Tou první je organizace projektu. Otřesná organizace. Vydání prvního dílu vám trvalo cca 6 měsíců, přitom se nejednalo o nic tak složitého. Když budu počítat s určitými rezervami, normálně by tato akce měla zabrat maximálně 2 týdny. 1. týden sehnat autory, plus rozdělit jim úlohy (jsme na jedné škole, není přece problém za 2 dny obejít všechny třídy a svou ideu prezentovat). 2. týden na napsání článků (1 kvalitní článek se dá napsat i za půl hodiny). O víkendu se všechno může zpracovat do pěkné podoby a v pondělí se již tiskne. Opravdu by mě proto zajímalo, proč vám tato 2týdenní záležitost musela zabrat 6 měsíců.

Druhá věc, která nechává rozum stát, je informovanost lidí. Nebo spíše neinformovanost. Když se má něco velkolepého rozjet, měli by o tom všichni, kterých se to týká, vědět. Mám na to jednoduché moudro "Co není vidět, to není vidět." A to platí pokaždé. Ať už se jedná o situaci s redaktory (za celou dobu byl ve škole vyvěšen 1 malinký papírek; nezaujal by projekt náhodou mnohem více lidí, kdyby malá redakční delegace obešla třídy osobně a misi oznámila?) a nebo situaci se čtenáři. Dokonce ani vlastní třída, ve se které nápad zrodil, o jeho vzniku dlouhé měsíce nevěděla. A stále, i v těchto dnech, mají všichni jen mlžné informace. O časopisu by se mělo v prvé řadě po celé škole mluvit a to se samo od sebe nestane.

Další z nesčetných nelogik je výsledná podoba. Musím uznat, že grafické zpracování je víceméně přijatelné, ale nerozumím tomu, proč musí časopis vznikat pouze elektronicky. Vždyť tak dlouho jste mluvili o papírové podobě. A tolik lidí by si ji oblíbilo. Časopis je přece tradičně záležitost papírová a pro studenty má existovat proto, že si jej počtou ve škole. Nedokážu si moc dobře představit někoho, jak se na mobilu pod lavicí snaží stáhnout a otevřít na miniaturním displeji PDFko. A doma lidé myšlenky na školu již příliš nemají. Proto papírově.

Pokud vás trápí financování tisku, není na tom co řešit. Vždyť stačí papírovou podobu dávat k dispozici za nějaký, třeba pouze výrobní, poplatek. A není třeba vydávat stovky či tisíce výtisků. Stačí pár desítek, studenti si tak jako tak koupí jeden dva kusy do třídy a budou si je navzájem půjčovat. Co se týče domluvy s tiskárnou, to je to poslední, s čím se trápit. Už v den, kdy jsem se o nápadu zakladatelky časopisu dozvěděl, jsem se byl poptat v tiskárně a domluvili jsme se, že za týden, maximálně dva tam přijdu s připraveným materiálem. Bohužel, kvůli výše zmíněným problémům, jsem musel pany tiskaře zklamat.

Chci vám říct, že snahu za vytvoření něčeho takového, jako je školní časopis, opravdu oceňuju. A taky oceňuju, že jste nakonec i to první číslo (byť se zpožděním 6 měsíců) v jakémsi stavu vydali. Ale prosím vás, i třebaže mě osobně dále budete odmítat, zkuste se nad tím, co jsem výše napsal, zamyslet. A hlavně se otevřít ostatním, protože ostatní (míněno tím studenti školy) jsou ti, pro které časopis vytváříte. A konečně, ať časopis není jenom "váš".

S přáním mnoha úspěchů, ale také lepšího časopisu,

Jakub Kolčář.