Ovládněte své emoce 1: Emoce a myšlenky

Emoce jsou klíčem k lidskému prožívání, chování a vztahům. Kdo zvládá své emoce, je v pohodě ve všech oblastech života. Kdo umí správně řídit své emoce, stává se šéfem svého života.

Proto jsem se rozhodl napsat sérii 3 článků, které vás naučí namísto soupeření s emocemi spolupracovat. Naučíte se vytvářet, odstraňovat a dokonce využívat tyhle božské nástroje.

Články se budou týkat těchto témat:

1. Emoce a myšlenky
   
2. Emoce a komunikace
   
3. Emoce a akce
   

Začněme tedy rovnou prvním tématem.

Kde se rodí emoce?

Jak emoce vznikají? Jeden by si mohl říct, že to je něco, co se v člověku potuluje sem a tam a občas se to ponoří a občas vynoří. Ano, částečně to je pravda. Protože emoce se v neznalém člověku potulují sem a tam a občas se ponoří a občas vynoří. Ale háček je tenhle - neděje se to samo od sebe. Emoce nejsou něčím, co by tělo vytvářelo podle nějaké své vyšší touhy a nebo náhody. Emoce dokonce ani nejsou věc, kterou by vám mohl někdo způsobit.

Zde je odhalení: Emoce jsou produktem myšlenek.

Za vším stojí myšlenky.

Je to tak, ať si to připouštíte nebo ne. Neexistuje v člověku emoce, která by nebyla důsledkem nějaké myšlenky. Každá emoce, ať už příjemná, nebo nepříjemná vzniká na základě nějakého myšlenkového pochodu.

Slova v hlavě.

V hlavě každého průměrného člověk neustále proudí obrovské množství myšlenek. Některé jsou hlubší - ty si neuvědomujeme - a některé zřetelnější. To je ten tichý hlásek uvnitř, který pořád o něčem uvažuje a rozebírá to.

Co udává ráz?

Protože z každé myšlenky se rodí emoce, klade se nám otázka, jak rozeznáme myšlenky rodící příjemné a nepříjemné emoce? Je to v celku jednoduché. Každý člověk v jádru touží po dobru pro sebe. To v praxi znamená, že myšlenky, které člověka nějakým způsobem například znevažují, produkují nepříjemné emoce. Pokud se vám v hlavě honí něco typu "Ten chlap si myslí, že nemám pravdu" nebo "Ta holka mě špatně chápe", vytvoří se na jejich základě nepříjemné emoce, jako jsou zášť nebo vztek. Na druhé straně, pokud vás pronásledují myšlenky ve stylu "Ta holka je ale hezká. To je něco pro mě." nebo "Povedlo se mi to", vyklubou se příjemné emoce.

Zastavte je!

Jak se zbavit negativních emocí? Jednoduše odhalte a zastavte ty myšlenky, které jsou nějakým způsobem proti vám. Najděte důvod, proč nejsou proti vám.

Dám příklad.

Máte s někým domluvenou schůzku a požadovaná osoba se nedostaví. Samozřejmě jste naštvaní. To, že nepřišla není příčinou vašeho hněvu. Příčinou je informace, která je proti vaší osobě. A zde to jsou myšlenky, které vám říkají například "On tím chtěl znehodnotit můj čas, který jsem vynaložil." Abyste se vzteku zbavili, můžete udělat v zásadě 2 věci - zastavit myšlenky silou a nebo rozumem.

Silou myšlenky zastavíte tak, že v duchu těm myšlenkám řeknete "a stop!" a zaměříte se na něco jiného.

Mozek je nenažraný

Lidský mozek totiž požaduje kupy informací, aby byl spokojený. A pokud je nemá odjinud, vymýšlí si je. A rozumem situaci napravíte tak, že mozku namísto informací, kterými je naplněn, nabídnete jiné, které vám neubližují. Můžou to být skutečná fakta a nebo si je taky můžete vymyslet. Podstatné je, že nebudou proti vám.

K našemu příkladu - řekněme, že myšlenka, která vztek způsobuje, říká, že vás ten člověk chtěl urazit a znehodnotit vaše vynaložené úsilí. První metodu zastavení nebudu popisovat, protože tam není co řešit a půjdem na to metodou rozumu. Fakta nyní neznáte (ale můžete zjistit například zavoláním dotyčné osobě). Tak pojďme fikci vašeho mozku nahradit jinou fikcí (dokonce více pravděpodobnou). Začněte uvažovat takhle: "Co když tomu člověku do toho něco důležitého vlezlo? Co když se mu něco stalo? A co když jenom normálně lidsky zapomněl? Vždyť já taky občas na něco zapomenu." K tomu ještě navrch najděte pár dobrých věcí pro vás "Tak když už jsem ve městě, můžu se zajít podívat do toho obchodu, kam už tak dlouho chcu. A můžu si zajít na zmrzlinu. Jé ta bodne." A rázem máte více příjemných pocitů, než byste chtěli.

Ve zkratce

Zdůvodněte, proč myšlenky proti vám nejsou proti vám. Klidně si to vymyslete. Mozku nezáleží, zdali to jsou fakta nebo ne.

Jak vytvořit příjemné pocity

už nyní taky víte, protože jsem to naznačil v předchozí části. Člověk chce dobré pro sebe, chce se mít dobře, chce si užít. A tak hledejte právě takové myšlenky, které jsou dobré pro vás.

Nejsnazší způsob, jak takové myšlenky vyvolat, je vzpomenout si na něco z minulosti. Vzpomínejte "Co se mi včera podařilo? Co hezkého mě dneska čeká? Co se mi líbilo?" Jakmile si tyhle otázky položíte, po chvíli se v mysli samy začnou odpovídající odpovědi vynořovat. A tyto odpovědi se stanou myšlenkami tvořící váš příjemný emocionální stav.

Druhý, trochu náročnější, způsob přivolání takových myšlenek je skrze představivost. Tady to nemusí být pouze věci z minulosti, ale můžete takto v mysli vytvořit jakoukoliv situaci, která je pro vás dobrá. Pokud máte pocit, že to není skutečné, tak si představujte něco příjemného, co vás čeká.

A třetí cesta je vyložit si skutečnost způsobem, který je dobrý pro vás. Myslím tím najít si v tom to své. Hledejte, proč je situace příjemná.

Shrnutí

Myšlenky tvoří emoce. Představy (budoucí a nebo z minulosti) představují kupy myšlenek. Mozek potřebuje kupu informací a nezáleží na jejich reálnosti. Pokud jich má nedostatek, tak si je vymýšlí. Vymyslete je za něj podle toho, jak si přejete se cítí. A pokud vám to není příjemné, vytvořte je na základě faktů, ale ve vašem podání. Neexistuje nesubjektivní podání, které by nevytvářelo emoce. Fantazii jsou dveře otevřeny. Hledejte vlastní, příjemná odůvodnění.

Příště si povíme, jak se naučit pomocí emocí příjemně komunikovat s ostatními. Zatím uveďte dnešní teorii v praxi. Protože teorie a praxe mají stejnou váhu, ale bez praxe neznamená teorie nic.

Jakub Kolčář.

5 kroků k bezstarostnému životu

Jednou žil jeden docela normální, ale zoufalý člověk, kterého pořád něco užíralo a pořád se s něčím trápil. Jednoho dne, málem se už zabil, potkal mudrce a ten mu pověděl tajemný recept, který jej vyléčí a poskytne mu bezstarostný život. Mudrc člověku podal kus pergamenu ze své tašky a sám zmizel. Bylo tam psáno:

Recept na bezstarostný život

1. Identifikuj své problémy
   Část je to těžká, ale důležitá. Napiš na list všechny myšlenky, které trápí hlavu Tvou tak, aby nižádná tam nezbyla. Pak můžeš postoupit dál.
   
2. Najdi podstatu trápení svých
   Vezmi jeden problém z kupy, ten, který Tě trápí nejvíc a pod lupou jej prozkoumej. V čem tkví jeho podstat? Jaký je důvod, že Tě to trápí?
   
3. Odhal pravdu skutečnou
   Zeptej se sám sebe "Trápím se nad tímhle nyní oprávněně a nebo to je jenom zbytečná myšlenka, která mě bodá?" Velká část všech trápení lidu nemá důvod. Příkladem budiž - máš zubaře navštívit a máš hrůzu z bolesti, kterou Ti způsobí. Celý den předem se třeseš. Nyní se zamysli. Je to opravdu skutečnost, kvůli které se mám trápit? Děje se nyní něco hrozného? Nikoliv. K zubaři půjdeš v každém případě a půjdeš tam až den zítřejší. A zdali to bude bolet, to neví ani nejmoudřejší. Takové trápení potom pozbývá smyslu a jeho odhalení jej spálí.
   
4. Najdi řešení
   Je-li Tvůj problém skutečný a Tvá starost oprávněná, pak nečekej na nic a najdi řešení. Dvě královské možnosti se Ti naskýtají:
   
   
   
   
   • Na řešení příjdi sám
     Polož si otázku "Jak nejlépe mohu problém vyřešit?" A v hlavě se začnou nápady rodit jako malé děti. Hned je všechny pochytej a promysli.
     
   • Řešení najdi na jiném místě
     Povím Ti jednu věc, která se může zdáti ohromující. Od počátku lidstva hodiny světa odpočítaly desetitisíce let a vsadil bych tisíc zlatých, že I ten Tvůj problém už někdo měl a vyřešil. Hledej na síti internetu. A věz, že najdeš tisíce lidí, které trápí stejná věc a s tím přijdou tisíce řešení. Můžeš se taky poradit osobně s někým.
     
5. Jednej!
   "Protilék na trápení je akce." pravil moudrý Baez Joan.
   Pokud to jde, jednej hned. Pokud nejde to, tak si urči jasně, kdy budeš jednat. Nevyčkávej hloupě na "tu správnou dobu", protože "ta správná doba" nikdy sama neexistuje. Musíš takovou dobu vytvořit. Řešení ke kterému jsi došel aplikuj na problém. Řešení pomůže a nebo nepomůže. Nepomůže-li - což se taky může nastati – zoufalství nepropadni a najdi jiný způsob, který jej vyřeší. Na Tvůj problém řešení je. A navíc už Tě výhoda potkala - znáš cestu, která která k cíli nevede a které se vyhnout můžeš.
 

Ať už Tvůj problém zmizel, nebo se vyřešil a nebo jsi našel řešení, klid na duši se dostaví. Řešení je tu a všechno dobré jest. Amen.


A tak se z průměrného člověka stal člověk, který se naučil žít bezstarostný život. Problémy se totiž naučil řešit a začal to učit i všechny ostatní, protože nemít starosti lidem může přijít vhod. :-)

Fotka

Ovládá vás Facebook?

Dobrý sluha, ale zlý pán.

Všimli jste si někdy, kolik času průměrně strávíte na Facebooku? Znám plno lidí, kteří u něj dokáží prosedět celé odpoledne. Já jsem takový také dříve býval. Člověk si říká, že se podívá ještě na tohle a tohle a že ještě chvilku počká, jestli se neobjeví něco nového. A to čekání obvykle přejde z chvilky do nekonečna.

Jaký je vůbec smysl Facebooku?
Dobrá otázka. Facebook je nazýván sociální sítí. Když si to představím, vidím síť internetových kablů propojujících lidí. A to je skvělá věc. Facebook neuvěřitelně zrychlil komunikaci - fotky z páteční akce si už v sobotu ráno od 5 lidí můžu prohlídnout. Vím, kdy má kdo narozeniny, vidím, kdy si mám zaznačit dny v kalendáři pro důležité události. Naneštěstí Facebook je pro většinu lidí i přínosem nechtěné komunikace. A jak já pravím:

"Nezachytněte se v něčem co nechcete, jinak to budete chtít. Pokud to ovšem nechcete."

To znamená, že cokoliv se k člověku dostává, i když si to nežádal, po určité době mu to začne být vlastní a začne se mu to líbit a zamlouvat. A tak se většina lidí chytí do pasti nekonečných a věčných statusů, fanouškovských stránek, skupin a různých her a aplikací. Jsou to věci, o které by normálně nestál.

Jak se z toho dostat?
Facebook není blbý nástroj a proto on sám nabízí obrovské možnosti. Pokud nechcete číst statusy od některých lidí, jednoduše si je dvěma kliknutími myši "skryjete" - to znamená, že jejich statusy se vám již dále nezobrazují. Pokud se vám nelíbí nějaká aplikace, uděláte totéž. A upozornění jsou zase stejný případ. Tím se dá počet nechtěných informací, které se k člověku dostávají, hodně snížit.

Ale v každém stále přetrvává to nutkání stále kontrolovat, jestli i Ti zbývající něco neposlali. Nedejbože něco, co se týká mě osobně. Například označení na fotce. A nebo ty nekonečné skupiny a stránky.

Je i proti tomu lék?
Samozřejmě, jako na všechno, i na tohle existuje snadné řešení. Nebuďte na Facebooku. Teď jste se možná mírně zděsili, ale počkejte, až vám to vysvětlím.

Mínil jsem tím totiž - nebuďte na Facebooku neustále.

Jednoduchá finta.
Jednoduchá finta spočívá v tom, pevně si určit jak a kdy budete Facebook navštěvovat. Řekněte si "Ode dneška se na Facebook podívám maximálně 4krát denně." Tohle je dobrý začátek. Vadit by mohla ještě jedna věc a proto dodejte "A pokaždé na Facebooku strávím maximálně 5 minut a pak jej alespoň hodinu neotevřu."

Z počátku vám to možná bude rvát srdce, ale když nad tím zauvažujete a uvědomíte si to, přestane vám to vadit.

Vemte si pár faktů pro ujasnění:

• Většina lidí na Facebook píše jenom hlouposti a nebo nepodstatné věci. Neumřete bez těchto informací pár minut.
  
• 99% všech skupin vám život nezmění.
  
• Za jednu hodinu se na zřídkakdy objeví něco důležitého, s čím by se nedalo počkat.
  
• Koneckonců, ani drtivé většině vašich přátel nebude vadit, že mezi těmi stovkami kamarádů nejste online.
  
• Ušetříte takto neskutečné množství času.
  

Můžete si náš příklad spočítat a vyjde vám, že takhle na Facebooku prosedíte maximálně 20 minut denně, což je opravdu málo. Necelá půlhodinka. V porovnání s tím, že lidi často na Facebooku jsou několik hodin, to je opravdu nic.

Abychom to teda uzavřeli. Facebook sám o sobě není vůbec špatný. Kdo jej ovládá, tomu přináší cenné informace a kontakty. A taky plno srandy.

Jediný, kdo si může uškodit je sám člověk, když se Facebooku podřídí.

Facebook je jako oheň. Je to dobrý sluha, ale zlý pán.

Určete si, jaká má u vás práva a bude vám sloužit dokonale.

Ať získáte hodně přátel a hlavně těch reálných,
Jakub Kolčář.

Fotka

Jak se dobře vyspat

Určitě to znáte. Ať děláte, co děláte vždycky se ráno probudíte blbě. Budík vás násilím donutí vstát (pokud vůbec), nechce se vám z postele, jste nevyspalí, máte blbou náladu a ani si nepamatujete žádné sny.

To všechno se běžně lidem stává. Ale má to jednoduchou příčinu, která se dá snadno vyřešit.

V jakém stavu se vzbudíte záleží převážně na tom, v jaké fázi spánku zrovna jste, když se probudíte. Ve spánku člověka se (jednoduše rozděleno) střídají takzvané fáze REM a NREM. Když se člověk probudí ve fázi NREM, je ráno unavený, blbě se mu vstává, nepamatuje si sny a souvisí s tím všechny další nepříjemnosti.

Na druhé straně, když se člověk probudí ve fázi REM, je mu skutečně super. Vstane snadno, je plný energie, pamatuje si z noci plno snů a vůbec, celý den je svěží.

Jak tedy zajistit, abyste se probudili ve správné fázi?

Většina lidí chodí spát každý den jinak a to je to, co dělají špatně. Lidské podvědomí se dokáže přizpůsobit ledasčemu, ale pokud se požadavky kladené na něj neustále mění, nepřizpůsobí se vůbec a hraje náhodnou hru.

Když chodíte spát v různé časy, nedokáže si mozek správně rozvrhnout fáze REM a NREM tak, aby REM vyšla na dobu, kdy vstáváte.

Jedním z hlavních klíčů k dobrému spánku je tedy chodit spát pravidelně ve stejnou dobu. Lidské podvědomí s tím začne počítat a průběh spánku tomu přizpůsobí.

Spát málo hodin není špatné, dokonce to je často prospěšnější, než spát dlouho. Vzpomeňte si třeba na Edisona, který spal 3-4 hodiny denně. A jak byl výkonný a úspěšný.

Jednou cestou jak říct svému podvědomí, jak má naplánovat spánek je skrze zvyk chodit spát pravidelně ve stejný čas. Existuje druhá pomůcka, která tohle předrátování mozku urychlí a to je takzvaný mentální budík.

Jakmile vlezete večer do postele, představte si sebe ráno před hodinami, na nich si zobrazte přesný čas, kdy chcete vstanout a sebe si pozorujte, jak pěkně vyspinkaní sami od sebe vstáváte. Klidně si to i v duchu řekněte. "Dneska ráno vstanu v 6 hodin." Je to neuvěřitelná finta, ale funguje. Obrazy (představy) jsou jazykem podvědomí, a pokud to uděláte opravdu jasně a zřetelně, vzbudíte se ráno opravdu v danou dobu sami od sebe a později přestanete muset používat budík. Pro prvních pár dní si jej ale pro jistotu ještě nechte zapnutý.

Díky této technice podvědomí rychleji získá ponětí o tom, jak umístit spánkové fáze, abyste se ideálně probudili.

Na závěr uvedu pár triků, které k dobrému spánku ještě dopomůžou:

• Alespoň hodinu před spaním nejezte. A to i pokud máte hlad. Raději se napijte. Trávení potravy je totiž vysoce energeticky náročný proces a zhoršuje kvalitu spánku.
  
• Před spaním myslete na něco pěkného a nebo na něco, co chcete vyřešit. Ve spánku se totiž v mozku třídí informace a ráno můžete dojít k překvapivým nápadům. Mimo jiné vaše večerní myšlenky také částečně určují obsah snů.
  
• Před spaním si vyvětrejte místnost, ale na noc si nenechte v pokoji mráz. Je dobré spát s dostatkem kyslíku ve vzduchu. Mozek je orgán náročný na kyslík a každý atom navíc je plus. A k druhé věci - vůbec není příjemný pocit, když se ráno probudíte promrzlí. Proto před spaním (pokud není léto) okno zavřít, nebo alespoň přivřít.
  
• Je v pořádku chodit spát unavený. Od toho spánek je. Slouží k regeneraci těla a mysli. Čili pokud budete dodržovat svůj zvyk chodit spát v určitou dobu a zpočátku se budete cítit unaveni, je to ok. Mozek (a tělo) se přizpůsobí. Nechoďte jen kvůli únavě chodit spát dřív. Nevyšly by dobře fáze. Odpovězte si na otázku, co je horší - být před spaním trochu unavený a nebo se ráno hrozně probudit? :-)
  

Dnes jsem vás seznámil s pár důležitými věcmi, které pokud budete dodržovat, přinesou vám příjemný spánek, ráno krásné vstávání a celý den bez únavy.

Pokud chcete něco změnit, udělejte to hned. Hned teď se rozhodněte, že ode dneška budete spát kvalitně. A nezapomeňte, vytvářejte nové zvyky ;-)

Dobrou noc,
Jakub Kolčář.

Fotka

Jak něčeho dosáhnout

Upozornění - tento článek nemá v žádném případě být vychloubáním se. Má lidem ukázat, jak dosáhnout úspěchu.

Před chvílí jsem se vrátil z předehrávky, a mnoho lidí žaslo, jak jsem mohl zahrát něco takového. Šíleně rychlá, šílená písnička. A chyby skoro žádné.

Před dvěma měsíci bych to nezahrál. Dnes ano.

Co všechno musí člověk udělat, aby uspěl?

První ze všeho je rozhodnutí. Když se pro něco pevně rozhodnete, máte třetinu práce za sebou. Vážně.

Učitelka mi zadala tuhle písničku a její arranger (pán, který ji zapsal a upravil) mi ukázal, jak to má vypadat. A já si řek "Ano, takhle to za pár dní budu hrát a vyhraju s tím nějaké soutěže."

Člověk by si řek, že některé věci jdou samy, ale není tomu tak. Pokud chcu něčeho dosáhnout, musím na to vynaložit nějakou energii. A protože energie kterou je lidská bytost schopna denně vydávat je omezená, musí člověk tomu, co dělá, udělit priority.

Pro mě tenhle úkol měl docela velkou prioritu.

Udělit si priority je podstatné pro určení, kolik času čemu věnujete.

Aby se člověk někam dostal, něčeho dosáhl, musí se neustále posouvat kupředu. A proto je zcela zásadní vytvořit si zvyk. Pravidelně se ke svému cíli posouvat. Posouvat klidně i po malinkých kouscích. Ale když si člověk vytvoří zvyk, posouvá se dopředu stále a nakonec se všechno sečte a člověk kroutí hlavou nad tím, jak mohl něco tak velkého dosáhnout. Navíc tvoření zvyků má jednu obrovskou výhodu - jakmile máte zvyk, děláte danou věc pravidelně automaticky. Vymizí ten pocit, že se musíte pořád do něčeho dávat.

Nejlepší je vytvořit si denní zvyk. To znamená, že denně si vyhradíte časový úsek, ve kterém vždy uděláte něco, co vás o kus posune dále.

Já si na cvičení své skladby vyhradil hodinu denně. A tím nemyslím hodinu strávenou posedáváním a uvažováním, s tím, že si to občas přehraju. Tím myslím hodinu, kdy jsem se na cvičení soustředil na 100% a nenechal se naprosto ničím vyrušit.

Člověka to často svádí k tomu, aby po chvíli něčeho nechal a přešel, alespoň na chvíli, k jiné činnosti. Ale právě když se člověk soustředí, vznikne skutečný posun.

Při cvičení (a nebo jakékoliv jiné činnosti, která má přiblížit člověka k cíli) většina lidí dělá právě to, co jim je nejpříjemnější a co se jim zdá bezvadné. Ale přesně tohle je ztráta času a úspěch vyžaduje opak.

Při své denní hodince bych klidně mohl tu písničku pořád v jaksi přijatelném tempu a v jaksi přijatelném stavu hrát pořád dokola. Protože mi to tak je příjemné. Ale to jsem nedělal. Člověk musí najít své chyby a neustále se zdokonalovat. Přelomové je udělat to, čemu se ve světě osobního rozvoje říká "překročení komfortní zóny", aby se se posouval kupředu.

V mém příkladu cvičení hudby to znamená namísto obehrávání dokola, ty příjemné pasáže vynechávat (to, co mi jde) a cvičit to co mi nejde tak, aby mi to šlo. A když se mi celá písnička líbí, najít opět něco, v čem jsem nedokonalý, v čem se můžu zlepšit. U mě to byla především rychlost. Cvičil jsem přes měsíc svůj jazyk, abych se denně dokázal zrychlit cca o 1 bpm. A trpělivost přinesla své růže. To, co jsem si nikdy nedokázal představit je teď pro mě přirozené (tempo 100 bpm, 4 noty v době). Malý, ale pravidelný pokrok se sečetl a výsledkem je velké číslo. Tak to v životě funguje.

Trpělivost je opravdu důležitá, pokud jste se rozhodli něčeho dosáhnout. Existuje jedno moudro, které mi kdysi říkával jeden známý, když jsem se vztekal, že mi něco hned nejde:

"Ani Praha se nepostavila hned."

A na závěr uvedu jednu neméně důležitou věc. Jsou to uzávěrky. Existuje jedno staré přísloví, které říká, že jakkoliv máte dlouhou dobu na splnění úkolu, práce se vždycky roztáhne tak, že nezbyde žáden čas navíc. Ať to byla krátká doba nebo dlouhá.

Proto si vždy určete, kdy přesně chcete k určitému výsledku dojít. Mimo jiné vás to motivuje k tomu, skutečně něco dělat - mozek se vždy přizpůsobuje. Když nemá termín, roztáhne práci na určenou dobu (nekonečno), takže se skoro nic neděje a vám se do ničeho nechce.
Když má termín, podvědomě si práci opět přizpůsobí. Nyní ale již do daného úseku. Určete si termíny a ani vám nepřijde, že jste museli něco dělat (jednoduše se to tak v podvědomí přizpůsobí).

Pojďme si to teď shrnout.

Jak dosáhnout velkých věcí:

1. Pevně a jasně si určete cíl
   
2. Přijměte, že musíte taky něco udělat pro dosažení svého cíle
   
3. Určete si, jakou prioritu pro vás váš cíl má. Rozhodněte se, kolik svého času a prostředků jste ochotni vynaložit.
   
4. Vytvořte si zvyk neustále se posouvat blíž a blíž, klidně po drobných částech. Nejlepší je denní zvyk.
   
5. Nespokojte se s málem. Vykročte ze své komfortní zóny. Stále se zdokonalujte. Hledejte a napravujte chyby.
   
6. Buďte trpěliví a nevzdávejte se, když si myslíte, že to nedokážete.
   
7. Vytvořte si uzávěrky a uvědomte si je.
   
8. Nehroťte to (pravděpodobně nezemřete, když se něco nepodaří), ale buďte nadšení.
   
9. Mějte v sebe důvěru.
   

Ve skutečnosti se dá dosáhnout čehokoliv. Od dobrých známek ve škole nebo dobře zvládnuté písničky na flétnu až po cestu kolem světa. Představivosti se meze nekladou. Pár jednoduchých postupů a tolik se toho změní. Zkuste se nad nimi alespoň na chvíli sami zamyslet a příště podle nich postupovat.

Hodně úspěchů,
Jakub Kolčář.

PS: Jaké jsou vaše cíle? Pokud žádné nemáte, hned si nějaké (klidně malé) vytvořte a vyzkoušejte, jak snadné je jich dosáhnout. Když se vám to podaří, dodá vám to odvahu.

Fotka

Co dělat když prší

Upozornění - toto není pro ty, kteří mají práce (u domku, u dětí) dost.

Venku prší a uvnitř je nuda. Co s tím?


Podívejte se na nějaký film, který jste už dlouho neviděli. Já osobně jsem se v posledních dnech díval na staré dobré Hvězdné války (epizoda IV.-VI.). Taky mě chytla Saxana (vzpomínáte na ni?). Dokonce jsem kvůli tomu zapojil několik let nepoužívané video. Kazety už jsou starožitnost. A právě tam najdete to, co vám zmizelo v hlubinách času.

Nebo si na počítači zahrajte hru na kterou už jste málem zapoměli. Moje oblíbená je Total Annihilation. Strategická hra z roku 1997. Ale její kouzlo ještě dosud nic nepřekonalo a na internetu jsou stovky fanouškovských modů a pokračování.

Když už nepomůže ani jedno z toho, projděte si staré skříně a prohlídněte zašlé fotky z dětství. Zavzpomínejte na dobu, kdy jste byli ve školce. A nebo na dovolené s rodiči. Povídejte si o tom s bratříčkem, taťkou a nebo se sebou a vraťte se do těch dob.

Déšť je skvělá doba na vzpomínání. Vzpomínání vám připomene krásné věci, které jste zažili dříve. Uvědomíte si, jak moc jste toho už zažili. A nakonec, v nedávné době bylo vědecky dokázáno, že lidé, kteří si připomínají staré vzpomínky mají zdravější a vyvinutější mozek.

Když vás vzpomínání přestane bavit, buďte tvůrčí. Jakkoliv.

Kreslete, zpívejte, povídejte si s přáteli.

Vysněte si nový vlastní život, který uskutečníte. Změna je život.

"Nic není věčné, kromě změny."
~Hérakleitos z Efesu

Fotka:

http://www.flickr.com/photos/mango_sparrow/ / CC BY-ND 2.0

Otevřený dopis redakci školního časopisu

Milí redaktoři,
situace okolo "vašeho" (a to doslova) školního časopisu ve mě vyvolala vlnu rozrušení, která byla tak velká, že se překlenula přes bariéry mého vnitřního dialogu.

Nikomu bych se nevrtal v jeho práci a záměrech, kdyby to nebyly také záměry mé. Vy (jmenovitě Lucka) jste vytvořili ideu časopisu naší školy a já jsem se s ní plně ztotožnil, protože velmi podobný nápad třímal v mé hlavě už po dlouhou dobu. Rozhodně vás z toho neobviňuju, naopak mě velmi potěšilo, že se té myšlenky konečně někdo aktivně ujal. Rozhodila mě jiná věc, a to že jste ODMÍTLI, abych se jakkoliv projektu zúčastnil. A co je nejhorší, odmítli jste mě výhradně z osobních antipatií.

Nechci tady nikoho osobně shazovat ani obhajovat, jen mám v hlavě pár věcí ohledně časopisu, které mě dost zarážejí.

Tou první je organizace projektu. Otřesná organizace. Vydání prvního dílu vám trvalo cca 6 měsíců, přitom se nejednalo o nic tak složitého. Když budu počítat s určitými rezervami, normálně by tato akce měla zabrat maximálně 2 týdny. 1. týden sehnat autory, plus rozdělit jim úlohy (jsme na jedné škole, není přece problém za 2 dny obejít všechny třídy a svou ideu prezentovat). 2. týden na napsání článků (1 kvalitní článek se dá napsat i za půl hodiny). O víkendu se všechno může zpracovat do pěkné podoby a v pondělí se již tiskne. Opravdu by mě proto zajímalo, proč vám tato 2týdenní záležitost musela zabrat 6 měsíců.

Druhá věc, která nechává rozum stát, je informovanost lidí. Nebo spíše neinformovanost. Když se má něco velkolepého rozjet, měli by o tom všichni, kterých se to týká, vědět. Mám na to jednoduché moudro "Co není vidět, to není vidět." A to platí pokaždé. Ať už se jedná o situaci s redaktory (za celou dobu byl ve škole vyvěšen 1 malinký papírek; nezaujal by projekt náhodou mnohem více lidí, kdyby malá redakční delegace obešla třídy osobně a misi oznámila?) a nebo situaci se čtenáři. Dokonce ani vlastní třída, ve se které nápad zrodil, o jeho vzniku dlouhé měsíce nevěděla. A stále, i v těchto dnech, mají všichni jen mlžné informace. O časopisu by se mělo v prvé řadě po celé škole mluvit a to se samo od sebe nestane.

Další z nesčetných nelogik je výsledná podoba. Musím uznat, že grafické zpracování je víceméně přijatelné, ale nerozumím tomu, proč musí časopis vznikat pouze elektronicky. Vždyť tak dlouho jste mluvili o papírové podobě. A tolik lidí by si ji oblíbilo. Časopis je přece tradičně záležitost papírová a pro studenty má existovat proto, že si jej počtou ve škole. Nedokážu si moc dobře představit někoho, jak se na mobilu pod lavicí snaží stáhnout a otevřít na miniaturním displeji PDFko. A doma lidé myšlenky na školu již příliš nemají. Proto papírově.

Pokud vás trápí financování tisku, není na tom co řešit. Vždyť stačí papírovou podobu dávat k dispozici za nějaký, třeba pouze výrobní, poplatek. A není třeba vydávat stovky či tisíce výtisků. Stačí pár desítek, studenti si tak jako tak koupí jeden dva kusy do třídy a budou si je navzájem půjčovat. Co se týče domluvy s tiskárnou, to je to poslední, s čím se trápit. Už v den, kdy jsem se o nápadu zakladatelky časopisu dozvěděl, jsem se byl poptat v tiskárně a domluvili jsme se, že za týden, maximálně dva tam přijdu s připraveným materiálem. Bohužel, kvůli výše zmíněným problémům, jsem musel pany tiskaře zklamat.

Chci vám říct, že snahu za vytvoření něčeho takového, jako je školní časopis, opravdu oceňuju. A taky oceňuju, že jste nakonec i to první číslo (byť se zpožděním 6 měsíců) v jakémsi stavu vydali. Ale prosím vás, i třebaže mě osobně dále budete odmítat, zkuste se nad tím, co jsem výše napsal, zamyslet. A hlavně se otevřít ostatním, protože ostatní (míněno tím studenti školy) jsou ti, pro které časopis vytváříte. A konečně, ať časopis není jenom "váš".

S přáním mnoha úspěchů, ale také lepšího časopisu,

Jakub Kolčář.